Tímto se bavím

Činčila vlnatá

rádi byste si pořídili domácího mazlíčka a uvažujete nad činčilou vlnatou? V tom případě byste měli vědět, že jde o trochu náročnější zvíře, než je například potkan nebo zakrslý králík. Činčily jsou velmi zvídavé a energické, zároveň však nevyhledávají kontakt s člověkem. Obecně se jim příliš nelíbí, když je někdo hladí nebo s nimi manipuluje, proto je nelze příliš doporučit jako vhodné mazlíčky pro děti. Činčily mají rády společnost ostatních jedinců svého druhu a i ve volné přírodě žijí ve skupinách. Proto pořiďte činčily alespoň dvě. Plánujete-li chovat společně samici a samce, nezapomeňte samce nechat vykastrovat, abyste předešli množení. Vzhledově jsou činčily nadmíru roztomilé. Jejich zadní končetiny jsou delší než ty přední a umožňují činčile skákat do výšky až jednoho metru. Oči mají černou nebo vínovou barvu, uši jsou kulatého tvaru a ocas bývá velmi huňatý. Z hlediska velikosti lze činčily přirovnat k morčatům. Měří průměrně 23 až 38 centimetrů a váží mezi 600 až 1000 gramy.

Pískomil mongolský

je typický svým hedvábným dlouhým ocasem, který je zakončen chomáčkem chlupů. Jeho srst je hnědobéžová, má černé oči a drápky. Žijí ve skupinách maximálně o 20 kusech. Vyhrabávají podzemní nory  Váží 70–110 gramů v závislosti na potravě a jejím množství. Na délku mají 8–12 cm a ocas může být stejně dlouhý. Mohou mít kožíšek v barvě černé, krémové, stříbrné, ale i zlatý, bílý nebo černobílý. Jediné původní zbarvení je tzv. aguti, ale jako domácí mazlíček se vyskytuje v mnoha dalších barevných varietách. Pokud si chovatel chce pořídit pískomila, měl by si koupit nejméně dva. Pískomil mongolský snáší samotu velice špatně a může z toho mít psychické potíže. Celkově se jedná o druh nenáročný na chov, ani s odchovy nebývají problémy. Při ochočování pískomilů je dobré si dávat pozor, aby jej majitel nechytal za chocholatý konec ocasu, protože by se mohl utrhnout. Pískomilům se podobně jako např. ještěrkám při nebezpečí strhne kůže z konce ocásku. Zbude špičatý krvavý konec ocásku, který uschne, odláme se a ocásek se zaoblí. Roztomilá chocholka na konci už však nedoroste. Pískomil bude mít potíže se skákáním, ocas totiž funguje jako kormidlo. Pískomil může skákat až 50 cm nad zem. Žije mírumilovně v rodinných svazcích, musí-li bránit své teritorium, dokáží neúprosně bojovat. Vyskytuje se ve skupinách s komplexní sociální strukturou a přísným hierarchickým uspořádáním. Hloubí rozvětvený systém nor v hloubkách 150 cm až 5 m.

Osmák degu

je malý, obratný hlodavec. Vypadá trochu jako spojení krysy a činčily. Přečtěte si, čím vyniká a jaké má nároky na chov. Pokud hledáte toho nejlepšího společníka mezi hlodavci, rozhodně byste měli osmáky poznat. Tato malá zvířata prostě milují společnost - jak lidi, tak zástupce jejich druhu. Nejsou nároční na chov. Blízkým příbuzným Osmáka domácího žijícího v přirozeném prostředí je degu - horský hlodavec žijící v andských skalách. Degu váží asi 300 gramů a je to velmi obratné a čilé zvíře. V přírodě žijí tito hlodavci ve stádech - čemuž nejsou lhostejné preference životního stylu domácího osmáka . Nejen, že miluje, ale dokonce potřebuje společnost. Proto je nejlepší chovat alespoň dva jedince. Pokud osmáky neplánujeme chovat, mohou být v jedné kleci dva samci nebo dvě samice - tato zvířata se dokážou sžít a nemají v přírodě konkurovat jedinci stejného pohlaví. Navíc díky odchovu alespoň dvou osmáků budeme mít možnost pozorovat jejich úžasný společenský život - společné hry nebo vzájemné objímání.

Morče

patří k nejčastěji chovaným domácím mazlíčkům, protože má mnoho vlastností, pro něž je vhodné i pro začátečníky. Je nenáročné, nešplhá, nehrabe, snadno si zvyká na přítomnost lidí i jiných zvířat v domácnosti a ke kousnutí se uchyluje jen málokdy. Pokud se něčeho vyleká, obvykle se snaží spíše utéct nebo ztuhne a přitiskne se co nejvíce k podkladu v naději, že si ho domnělý nepřítel nevšimne. Morče domácí přicestovalo do Evropy ze zámoří – z Jižní Ameriky. Jeho předkem je zřejmě morče divoké, ovšem doba, kdy ke zdomácnění došlo, je zahalena tajemstvím. Určitě to bylo již před 5 000 lety, je ale docela možné, že jihoameričtí obyvatelé chovali domácí morčata mnohem dříve. Dnes existuje mnoho typů, lišících se délkou a strukturou srsti, zbarvením i velikostí. Dokonce známe i morčata zcela bezsrstá, která mohou chovat i lidé s některými typy alergií. V přírodě žijí morčata divoká ve skupinách až 10 jedinců a také jejich zdomácnělí příbuzní mají rádi společnost. Ale pozor: ve skupině by měl být jen jeden dospělý samec, který ji vede a hlídá. Případné soky totiž samec na svém území nestrpí a chov více samců pohromadě je možný jen tehdy, když nejsou poblíž samice. Mláďata bývají v jednom vrhu nejčastěji tři nebo čtyři, hned po narození vypadají jako dokonalé zmenšeniny dospělých a záhy začínají ochutnávat pevnou stravu. Morčata jsou poměrně hlučná a neustále se dorozumívají pestrou škálou zvuků od tichého spokojeného mručení po pronikavé pískání, kterým se dožadují potravy nebo vyjadřují pocit ohrožení.

Křečci zlatí

váží 80–160 g. Pohlavně zralí jsou kolem 28. dne od narození. Březí jsou asi 16 dní a rodí 5-10 mláďat. Dožívají se 2-4 let. Ve volné přírodě se ukládají k zimnímu spánku, v norách hlubokých asi jeden metr, a jejich tělesná teplota klesá na +4°C. V průběhu pár dní se však probudí, aby se najedli, a poté opět upadají do spánku. V domácím chovu do zimního spánku neupadají, pokud v místnosti není méně jak 10°C. Stejně je tomu tak i u ostatních křečků. Tříbarevný: Zbarvení u křečků je nerovnoměrně tříbarevné. Díky postupnému a cílenému šlechtění se zabarvení stalo symetričtější. Barvy se střídají v odstínech černé, šedé a bílo zlatavé. Často jsou označování jako „křečci panda“. Bílé symetrické skvrny podobné sedlu mají právě medvídci panda. Dlouhosrstý: Srst je dlouhá a má saténový lesk. Říká se jim také US tedy či angora. V domácím prostředí se mnohdy se stává, že se křeček o svou srst není schopen postarat sám a přeroste. S tímto je nutné křečkovi pomoci a srst zkrátit. Jsou obecně náchylnější na choroby.

Křečík džungarský

je velmi roztomilé šedivé stvoření s korálkovýma očima a tmavým páskem na zádech a nad končetinami. Ocásek tomuto hlodavci téměř chybí, a i přes to, že se disponuje malým tělíčkem, pyšní se atletickými a činorodými kousky. U čistokrevného jedince se projevuje milá povaha a pro svou čistokrevnost je lehce ochočitelný. Na rozdíl od větších hlodavců, jako je křeček syrský, je možné křečíky v prostorné ubikaci chovat i s dalšími křečíky. Křečík je pohodlný partner pro lidi, kteří nemají přes den čas, neboť přes den spí a jeho aktivita se projevuje za soumraku. Křečík džungarský se objevuje ve třech variantách. Kromě přirozeného zbarvení, který je všem povědomé (aguti), se křečíci mohou zbarvovat safírově (světle šedá), merle (melírová), a pearl (bílá). Vyskytují se i kombinace těchto barev – safírová aguti a perleťová aguti. Křečík džungarský je 6 až 8 cm dlouhý hlodavec dosahující 40-70g. Dožívá se 3-5 let, ovšem záleží predispozicích jedince. Ve své domovině obývá travnaté a pelyňkové stepi náhorních planin. V našem podnebí by venku dlouho nepřežil, proto není radno křečíky pouštět ven. Hlodavci vylézají v noci, a kvůli potravě jsou schopni naběhat i několik kilometrů. V případě nutnosti využívá svých lícních toreb, které průběžně plní při vyhledávání potravy. Vše co nalezne, odnese do tzv. spižírny. I když se jedná o soumrakové zvíře, může být aktivní i za dne, zejména, když se poblíž nenachází nebezpečí. Mezi jeho přirozené nepřátele se řadí draví noční ptáci, lišky a menší šelmy.